
Štrasburk, 20. ledna 2010 -- Otázka, co ještě v evropské energetice regulovat a co již ne, nemíří podle mého soudu na samou podstatu problému. Možná někoho překvapím, ale největším problémem evropské energetiky nejsou hrozby regulací, ale koordinace a přenosové soustavy. Dokážeme energii z mnoha zdrojů vyrobit, ale nedokážeme ji ve správný čas dopravit na správné místo. Když například na severu Německa zafouká a větrníky vyrobí nadbytečnou elektřinu, hrozí síti rozsáhlé výpadky, protože nefunguje přenos proudu tam, kde se ho zrovna nedostává. I tento příklad mimo jiné napovídá, že pro chytré využití alternativních zdrojů si s ideologií nevystačíme...
Pokud jde o zdroje energií, Evropská unie se samozřejmě snažila nařizovat členským státům, kolik procent má z jakého zdroje pocházet. Naštestí praxe ukazuje, jak moc je tato snaha nesmyslná. Především by ohrozila obchod s energiemi a některé formy energie neúměrně zdražila. Navíc má každá země a každý region zcela jiné podmínky. Jistě bychom mohli vydělat na větrníku vedle Petřínské rozhledny, ale není to pochopitelně možné.
Všichni v Evropě se v posledních měsících učí zdravému pragmatismu, což je jeden z důsledků hospodářské krize. Musíme využívat všech zdrojů tam, kde je to z hlediska okolností nejrozumnější a nejefektivnější. I jaderné elektrárny chápeme jako jeden z možných zdrojů s jeho klady a zápory. Jsem velice rád, že proti realitě jdoucí regulace odmítl během svého slyšení i kandidát na post eurokomisaře pro energetiku Günther Oettinger. Rozčílil sice některé zbytky zelených, kteří nadále leží na svých barikádách, ale jasně řekl, že žádná procenta členským státům nařizovat nehodlá.