rubrika: Rozhovory v tisku

« zpět

Miroslav Zámečník : Společnost je nemocná

15.02.2010, Týden
publikováno: 15.02.2010



Sdílet

Jaké budou pro Česko důsledky dalšího zadlužování? Rozpočet na rok 2011 zřejmě nebude úspornější než současný...

V tom je právě problém. Myslím si, že by měl být, a pakliže nebude, je to nepříznivý signál pro investory. Dosud je úplný klid: jak v Londýně, tak v ratingových agenturách zatím nikdo není zneklidněn. Všichni samozřejmě vnímají to, že schodek rozpočtu v poměru k hrubému domácímu produktu není oproti opravdu problémovým zemím ani poloviční, že stav není nijak katastrofální. Zda ratingové agentury zpřísní svůj pohled na Českou republiku, bude záležet na tom, co budou čeští politici prezentovat. A jejich názory ohledně utrácení jsou skutečně divoké, jako by nevěděli, že je někdo poslouchá a jejich větičky interpretuje. To je nepředvídavost.

 

Sleduje nás zahraničí pozorně?

Hodně pozorně. Teď všichni rozumějí, že je předvolební kampaň. Ale podívají se na rozpočet na rok 2011 a tam může přijít snížení ratingu.

 

Zneklidňuje investory zrychlování růstu dluhu, které je v Česku závratné?

Loňský rok ukázal, jak hluboký máme strukturální deficit. A že byla opravdu chyba nezkusit udělat nějakou solidnější reformu veřejných financí a zdravotních systémů, a také reformu penzí. Právě u důchodů je důležité dosáhnout shody o reformě, protože máme už nejméně deset let zpoždění, což samozřejmě zvyšuje náklady.

 

Je šance na vytvoření strategie, která by dala investorům jasně najevo, že Česko je v pořádku?

Na odborné rovině panuje mezi hlavními politickými stranami - ODS a ČSSD - shoda. Kdyby za sociální demokracii mluvil Pavel Mertlík a formuloval oficiální program strany, pak pokud jde o veřejné finance, nebude mezi oběma hlavními stranami žádný nepřekonatelný rozdíl. To, že existuje taková nedohoda, je čistě jen politikou.

 

A příčiny této nedohody?

ODS nese břemeno, že se v minulosti upnula na daňovou reformu, která není obhajitelná teď mám na mysli rovnou sazbu daně nasazenou na superhrubou mzdu -, a je pro ně obtížné od toho ustoupit. U sociální demokracie zase lze jen doufat, že nikdy nebude realizovat to, co hlásá, protože to jsou z fiskálního hlediska velmi nerozumná opatření. A to samozřejmě sociálnědemokratičtí ekonomové vědí.

 

Takže rozdíl mezi politickou a odbornou rovinou je obrovský?

Ano, obrovský.

 

Bohuslav Sobotka na začátku února prohlásil, že politici mají "morální právo zvyšovat daně bohatým"...

Jediné, co Bohuslava Sobotku omlouvá, je to, že skutečně není ekonom. Není ekonom, tak za co mu máte vynadat?

 

Jak se díváte na progresivní zdanění, které by se dotklo bohatších vrstev?

Udělat progresivní daň se sazbou třicet osm procent, jak navrhuje sociální demokracie... Kam na to ti lidé chodí? Je tam skok, který je čistě politicky motivován, z hlediska výnosu to nemá valný význam, ale je to velmi špatný signál! Je to štěpení společnosti, hecování sociálních vrstev proti sobě, a to ještě nikdy k ničemu dobrému nevedlo.

 

Jak hodnotíte zavedení rovné daně?

Hledejte, jak můžete, a nikde nenajdete pochvalu za rovnou daň, tak jak se udělala v Česku z mého pera. Ani z mých úst. Udělali jsme to špatně, ta kombinace zastropování pojistného a následné zdanění superhrubé mzdy rovnou sazbou není ani nic elegantního, ani politicky chytrého, protože po překročení stropů efektivní sazba klesá. A jak to chcete obhájit?

 

Kam může vést soupeření politiků?

Myslím si, že populismus politických stran může vést až k tomu, že se v některých příštích volbách může prosadit nějaká z radikálních stran. Nevím, co říkají průzkumy, ale myslím si, že lidé musejí být hlavními politickými stranami, tak jak u nás vykrystalizovaly, úplně zhnuseni. Čekají na "čerstvý vítr" - a ten může být pravicově populistický. Společnost je nemocná. A ordinovat štvaní jako lék, to je něco tak nerozvážného...

 

Z čeho pochází špatná nálada ve společnosti?

Lidé se bojí, že nebudou mít práci, nebo se bojí, že přijdou o práci, přičemž neustálá hrozba je skoro silnější než skutečnost, protože ji vnímá mnohem více lidí než reálnou nezaměstnanost. Mnoho lidí se potýká s dluhy, osobní úpadky budou dále narůstat. Do této křehké situace přichází ještě zklamání lidí z politické situace, všudypřítomné korupce a nedostatku politické shody v základních otázkách.

 

Jak velký problém představuje rostoucí nezaměstnanost?

Jsem přesvědčen, že se stát musí lidem věnovat. Není možné nechat společnost zvlčit na jejím vlastním neúspěchu. S některými sociálně znevýhodněnými lidmi se musí pracovat skoro jako s dětmi: jsou to krutá slova, ale je to tak. Uchazeči o práci se v zahraničí běžně rozdělují do skupin podle možnosti jejich uplatnění na trhu práce. Mnoha uchazečům stačí zpřístupnit informace o pracovních příležitostech usnadníte jim hledání nového uplatnění. Pak jsou lidé, kteří mají nějaký hendikep, a třetí skupinu lidí musíte opravdu vodit za ručičku a musíte je popohánět. To je v každé populaci a nemůžete jim nabízet stejné služby, ale diferencovat. Co ekonomiku a společnost ve skutečnosti láme, to nejsou "losers", ale normální lidé, kteří jsou dlouho nezaměstnaní, i když se ucházeli o místo v desítkách firem a opravdu se snažili. V tomto ohledu je to tragické ve Spojených státech, kde mají mnohem větší problémy s předlužeností a k tomu ještě slabou sociální síť.

 

Stal jste se teď ekonomickým poradcem ODS. To je strana, kde je přinejmenším potenciál korupce kvůli "černým duším" vysoký.

Tady je jemná linka, jestli je ODS schopna očisty bez strašlivého výprasku. Uvidíme ve volbách.

 

Je jasné, že stát bude muset šetřit. Kdo úsporná opatření pocítí nejvíce, kdo to zaplatí?

Ohled se bude brát samozřejmě na důchodce, slabé a potřebné. Ještě nikoho jsem neviděl uvažovat tak, že cokoli nás čeká, pokud jde o fiskální konsolidaci, mělo by jít na vrub důchodů. Všechny věci včetně úprav DPH -budou vždycky důchodcům kompenzovány, plus ještě slabým a potřebným, ale nemohou být kompenzovány všem, to by pak ztrácelo smysl. Zaplatí to tedy skoro všichni, protože představa, že se to dá dokázat jen zdaněním bohatých, není z tohoto světa. Neexistuje jiné řešení.

 

Kde by se měly hledat příjmy rozpočtu?

Představa, že dvě procenta bohatých prostřednictvím 38procentní daně budou sanovat státní rozpočet, je z fiskálního hlediska nesmysl. To bude muset jít přes daň z přidané hodnoty (DPH), protože ta přináší nejvyšší výnosy, ovšem DPH sama nemůže stačit. Je třeba se soustředit rovněž na výdajovou stránku a také na to, jaká je kvalita tvorby státního rozpočtu. Výběrem daní se vše nevyřeší. Bude se muset škrtat a vyladit fungování státu na efektivnější a úspornější režim.

 

Jakou podobu by měla mít penzijní reforma? Bude se dále zvyšovat věk odchodu do důchodu?

Bude muset. Dokonce se bude muset zavést to, co je ve Skandinávii autopilot. Máte střední délku žití a máte automatickou indexaci. S tím, jak se prodlužuje průměrná délka života, se prodlužuje i věk odchodu do důchodu. Nikdo o tom nediskutuje. Politické tahanice ve Skandinávii se týkaly jen koeficientu samého, ale princip nezpochybňuje nikdo. Žádný stát neunese, aby vyplácel penze třicet let. A už dnes prožijí ženy v důchodu průměrně dvacet let.

 

Velmi krátce jste byl v čele dozorčí rady Českých aerolinií. Proč jste skončil?

Chtěl jsem jít do pražské zoo. Když chcete něco dělat, musíte přinášet oběti, aby to chtění bylo důvěryhodné. Ani na chvíli jsem si nemyslel, že bych mohl sedět na té židli v ČSA a zároveň se ucházet o vedení zoo, to bych byl naprosto nedůvěryhodný uchazeč.

 

Jakou šanci mají České aerolinie, aby se dostaly ze situace, kdy jsou ztrátové?

Teď prodělávají peníze s výjimkou Turkish Airlines téměř všichni.

 

ČSA loni skončily s třímiliardovou ztrátou. Není to příliš na tak malé aerolinie?

Skoro polovina z těch ztrát byl hedging (zajištění proti cenovým změnám, pozn. red.) proti růstu cen ropy. Ty se však poté zhroutily, což způsobilo obrovské ztráty těm, kteří se zajistili na předchozí vysoké cenové hladině. To však nikomu nevyčítám, protože po bitvě je každý generál. Jinými slovy: provozní ztráta když odškrtneme tyto ztráty z hedgingu - je zhruba poloviční. I tak je ohromná. Teď ta firma má to, čemu Američané říkají fighting chance (šanci na přežití, pozn. red.). Její postavení na trhu je však stále někde, kde by se ani jeden z nás nikdy nechtěl octnout. Strategicky nemůže sama přežít.

 

Privatizace by se tedy měla opakovat?

Ano. Nechají si značku, ale ta firma musí být hluboko integrovaná v jiné společnosti, protože tam jsou docela velké úspory z rozsahu. Když je firma velká a dobře řízená, ledasco přežije.

 

Jak vidíte další vývoj ekonomiky? Co se stane, až vlády přestanou do ekonomik nalévat peníze?

Bojím se jediné věci jak si svět zvykne na střízlivé Spojené státy, které obnoví míru úspor takovou, jaká je například v České republice. Americké domácnosti měly dlouho velmi nízkou a ke konci až negativní míru úspor. České domácnosti mají míru úspor dvanáct až třináct procent, a nejsou nijak mimořádné. Americkou ekonomiku přitom táhne právě spotřeba domácností. A teď si vezměte, co by znamenalo, kdyby Američané přešli na míru úspor, jakou mají Češi. Co by to znamenalo pro celou světovou ekonomiku, když spotřeba amerických domácností je jako hrubý domácí produkt Indie plus Číny, sečteno a násobeno dvěma. A teď hledejte náhradu.

 

Co americké domácnosti donutí k úsporám?

To, že nedostanou úvěr, je přeškolí velmi rychle; Američané už začali šetřit, protože se potýkají s vysokou zadlužeností domácností. Feldkurát Katz říkal: To se nám to hoduje, když nám někdo půjčuje... A když nám nikdo nepůjčuje, tak se utrácet přestane.

 

Kohoutky úvěrů budou zavřeny určitě ještě pár let...

Stav, jaký tady byl předtím, nebyl normální. V Česku jsme měli růst, který byl daleko za hranicí potenciálního produktu. Z druhého konce světa se sem dovážela pracovní síla, protože v montovnách a na stavbách chyběla. Na čem byl postaven ten náš odbyt? Na zahraniční poptávce hnané levnými úvěry.

 

Podobné je to na realitním trhu?

Ano. To jsou klasické bubliny.

Miroslav Zámečník (47)

Ekonomický konzultant Miroslav Zámečník byl členem Národní ekonomické rady vlády, která navrhovala opatření v boji s ekonomickou krizí. V dozorčí radě ČSA se pak podílel na záchraně aerolinií. Z čela dozorčí rady leteckého přepravce odešel, aby se ucházel o místo ředitele pražské zoo, avšak nakonec ho nezískal. Na začátku 90. let pracoval ve Světové bance, prošel státní Konsolidační bankou, kde se účastnil záchrany průmyslových firem, a pracoval například i jako senior konzultant u poradenské firmy Arthur D. Little. Je ženatý, má dvě děti. Jezdí autem Seat Leon.

(Autor: Jiří Zatloukal)