
Vyjednávání o stávce odborářů v dopravě muselo u mnohých z nás zanechat další pachuť ze současné české politiky. Ne snad kvůli tomu, zda by jezdily, či nejezdily vlaky, tramvaje nebo autobusy, ale proto, že odhalilo nové krátery ve fungování demokracie v naší zemi. Připomeňme si historii. Obě komory Parlamentu loni schválily zákon, prezident ho podepsal a od ledna se začaly nově zdaňovat zlevněné obědy, zaměstnanecké jízdenky a další výhody vybrané části obyvatel. Tito lidé, zejména odboráři v dopravních podnicích a na železnici, si pod vedením odborových předáků blízkých ČSSD náhle všimli, cože se to v loňském roce vlastně stalo. A tak se tyto odbory v předvolebním čase (!) chopily iniciativy, vědomy si toho, že jejich stávka omezí život občanů, průmyslu a celé země.
Místo jasného odmítavého postoje vlády jsme se stali svědky taškařice, kdy se vláda ujala role aktivního vyjednavače odborových zájmů. Navíc se ještě nově, podlézavě přidali lidovci připraveni ve Sněmovně při novém projednávání zdanění zaměstnaneckých výhod přehlasovat senátní veto. Odboroví šéfové pak přišli na to, že zákon musí podepsat ještě také prezident. A tak vládní šašek - rozuměj úřednická vláda vládnoucí díky podzimnímu zrušení voleb ze strany ČSSD - dorazil do předpokoje prezidentské kanceláře. Tam se zatím zarazil. Naštěstí! I tak jsme ale v české politice dál na cestě k novému státnímu zřízení - odbory vládnou a vláda pro ně vyjednává.